Aran z Akátové Čermy & Dino

CO JE TO AGILITY???

Jistě všichni znáte klasický koňský parkur – na vyhrazeném prostoru jsou umístěny skokové překážky, které jezdec s koněm absolvuje v předem určeném pořadí. No a z toho kolem roku 1978 v Anglii vznikl pro psy sport zvaný agility. Jeden zdroj uvádí, že agility prý vzniklo jako zábava pro voříšky, co nemůžou chodit na výstavy, druhý ale tvrdí pravý opak - že agility se poprvé objevilo jako zpestření přestávky při světoznámé Cruftově výstavě. Dnes agility běhají voříšci i čistokrevní psi a spolu s nimi děti, mládež, dospělí, ale i důchodci, a to na celém světě. Agility se provozuje jako zábava pro široké masy pejskařů, ale také jako vrcholový sport, který má dokonce svoje mistrovství světa.

Určité rozdíly mezi psím a koňským parkurem jsou, a to především ve velikosti překážek (ty psí jsou mnohem menší). Pejsci jsou však mnohem pohyblivější, takže kromě klasických skokových překážek mívají v parkuru zařazen i slalom, kladinu, šikmou stěnu, houpačku, skok daleký, proskokový kruh, pevný a látkový tunel. Dalším, poměrně podstatným rozdílem je to, že psovod na psovi nesedí jako jezdec na koni, ale běží vedle něj. Pes nemá vodítko ani obojek a psovod jej ovládá pouze slovními povely, vlastním pohybem a ukazováním. Vzájemný dotek psa a psovoda se hodnotí jako chyba.

VELIKOSTNÍ KATEGORIE:

Možná si teď říkáte, jak může závodit třeba jezevčík s ovčákem. I na to tvůrci agility mysleli – rozdělili pejsky do velikostních kategorií podle kohoutkové výšky. Počet velikostních kategorií závisí na organizaci, která v dané zemi agility zastřešuje. Vzhledem k tomu, že v  Evropě je vládcem psího světa FCI (Fédération Cynologique Internationale), závodí se u nás podle pravidel stanovených touto organizací. Ta do roku 2001 uznávala dvě velikostní kategorie: psi do 40 cm včetně (tzv. kategorie mini), psi nad 40 cm výšky (kategorie standard). Od 1.1.2002 však došlo ke změně pravidel a především k přerozdělení velikostních skupin na tři: psi do 34,99 cm (tzv. kategorie Small), od 35 do 42,99 cm (tzv. kategorie Medium) a od 43 cm výše (kategorie Large). Kategorie se liší především výškou skokových překážek (pro malé pejsky je samozřejmě výrazně menší než pro ty velké), ale také výškou proskokového kruhu a délkou skoku dalekého. Ostatní překážky zůstávají shodné pro všechny kategorie.
   

PARKUR:

Trať mívá 12 až 20 překážek a záleží na rozhodčím, jakým způsobem celý parkur postaví. Variant je nekonečné množství, stačí překážku o pár centimetrů posunout nebo natočit a hned má trať úplně jinou obtížnost. Některé parkury jsou spíš technické, kdy psovod hodně stojí na místě a pohybuje se jen jeho pes, jiné jsou hodně běhavé a psovod na nich má občas co dělat, aby svému pejskovi stačil a přitom úplně neztratil dech. A protože i jednotlivé týmy jsou různě výkonnostně zdatné, dělí se do tří kategorií – A1, to je třída pro začátečníky, A2, což je třída pro ty lepší závodníky, a A3, což je třída pro ostřílené závodníky, nejlepší z nejlepších. Vstup do elitní třídy A3 je dobrovolný a pro vstup samotný i pro setrvání v této třídě je potřeba splnit určité nelehké podmínky.

Agility je asi určitě první psí sport, o kterém jsem se dozvěděla. Vůbec první seznámení s tímto súportem bylo na letním táboře bv roce 2002, kterého jsem se zúčastnuila s Dindou. Byla to sranda, ale nějak moc jsme to necvičili, protože hlavní náplní tábora byla poslušnost, stopy a pro větší pesany i obrana…kterou jsme si mimochodem taky vyzkoušeli! :o)  Po táboře jsme začali navštěvovat cvičák ve Velkém Týnci, kde se také cvičila hlavně poslušnost. Překážky tam byly volně rozestavěné, takže ten, kdo měl zájem si mohl zajít zacvičit. Samozřejmě jsme se vždycky po výcviku zdrželi na překážkách, dokud mamka se pro nás nevrátila. Pak ale vznikl v Olomouci nový kynologický klub KIRICAN, do kterého jsem se také přihlásila. Nejdříve jsme ale neměli, kde cvičit, tak jsme se scházeli na nějakém volném prostranství, kde jsme nechali psy vyblbnout a pak se cvičila poslušnost a hráli různé hry. Na poslušnost jsem teda hlavně chodila s babiččiným anglickým setrem Georgem. Ale pak po nějaké době jsme konečně měli plac, který nám pronajal KK Bystrovany na každé nedělní odpoledne, kde bychom mohli cvičit ty vytoužené agility. Nejdříve jsme jako blázínci lítali mezi a přes překážky my-páníčci. Na to opravdu nezapomenu….:oD  No a pak konečně na řadu přišli naši hafani. Už to vypadalo s námi(teda já říkám s námi- spíš se psem), že by z něj opravdu mohlo něco být, ale to, co si nepřeje žádný majitel psa, se stalo. Dindo bohužel přestal chodit na zadní nohy. Tak jsem musela přestat cvičit. Nakonec se ukázalo, že má vyhřezlou plotýnku. Takže venku jsme bývali místo hodinky třeba jen 15 minutek apod. Bylo to strašný. Naděje mi svitla až v roce 2006, kdy mi veterinář řekl, že pokud mám pořád zájem se psem skákat agility, takže opět můžeme začít. Už to nebyl ten mlaďoch co skákal a běhal „rychle“ , ale už se na něm trošku začal projevovat jeho věk. Prostě byly tréninky, kdy Dindo skákal jako skoroprofík, ale třeba za týden jsme přišli a nemohla jsem  s ním zaběhnout ani jeden parkur, protože se mu zrovna nechtělo běžet nebo mu tam něco vonělo.  Na žádný pořádný závody jsme se s Dinečkem nedostali, ale na klubových závodech jsme skončili na 1.místě v začátečnících. A to bylo asi poslední čuchnutí Dinečka k překážkám. Ani ne půl rok, co jsme se vrátili na cvičák, jsme byli nuceni se tohodle sportu opět vzdát, protože Dino začal trpět vysycháním rohovky.Takže začal špatně vidět a tím pro nás agility skončili.

Jedním z důvodů proč jsem si pořídila právě Parsona byly právě agility. Naštěstí pro nás se na jaře roku 2009 v klubu KIRICAN otevíral začátečnický kurz AGILITY, do kterého jsem okamžitě Arču přihlásila. Byla to opravdu trefa do černého.  Na Arušákovi je vidět, že ho to baví a to jsem moc ráda. Je pro mě moc důležité, abych psa viděla šťastnýho a nenutila ho do něčeho, co ho nebaví. Myslím si, že když budeme pilně trénovat a panička bude trošičku rychlejší a nebude to Arimu kazit, tak nás uvidíte za nějaký čas na závodech!