Aran z Akátové Čermy & Dino
Dino |
 |
|
DINO Americký kokršpaněl
A jak to vlastně všechno začalo:
Už jako malá jsem byla zblázněná do psů. Moje teta odjela, asi když mi byli 4 roky, na 6 měsíců do Anglie jako au-pair. Po návratu nás čekalo překvapení. Teta věděla, že mamka s taťkou by si nejradši pořídili baseta, ale sami by se k tomu asi nerozhoupali, tak nám dovezla štěňátko tohoto plemene. To bylo radosti….ale jak už to bývá z Maxíka-roztomilého štěnda se stalo trošku větší hovádko. Bohužel mamka nastoupila do práce, já s bráškou jsme byli ve školce, takže hafík se doma nudil a nemohl mít takový dostatek pohybu, jako když mamka byla na mateřské… Naši známí, bydleli v rodinném domě poblíž lesa, tak se naši rozhodli, že to bude pro Maxe to pravé ořechové a dají ho tam. V té době jsem si nějak neuvědomovala, že můj pejsek už prostě nikdy nebude můj…
Teta si asi v 15 letech si pořídila středního pudla Danečka, se kterým jezdila na závody apod., takže později mě brávala na zkoušky, cvičák atd. a já jsem se od ní učila, a pak vše zkoušela doma na plyšových psech. Poté si pořídila fenku Německého ovčáka Báru, kterou bohužel musela dát pryč.
Samozřejmě jak rostete, tak vás přestanou bavit pouze plyšáci. Tak jsem začala neustále mamku terorizovat s připomínkami, že bych si moc přála psa. Moji první encyklopedii, kterou jsem dostala na Vánoce a stala se tak nejkrásnějším dárkem, jsem měla asi milionkrát pročtenou, prolistovanou od začátku do konce a naopak…prostě pořád jsem vybírala to nejvhodnější plemeno…Přála jsem si velkého psa - zlatého retrívra nebo bernského salašnického psa, ale taky jsem trošičku stála nohama na zemi a usoudila jsem, že by se do našeho bytu velký pes nehodil. Tak moje volba padla na bígla nebo anglického kokršpaněla. A to víte, když o něčem člověk mluví pořád a neustále otravuje lidi kolem sebe, tak se to přece musí nějak projevit!
 Tak se teta do toho pustila a začala mi hledat štěňátko, ale Kavalír King Charles Španěla. V té době nemohla žádného chovatele najít, který by měl štěňátka. Pak se do toho pustila i moje mamka(!KONEČNĚ!). Ta naopak zase hledala štěňátka drsnosrstého trpasličího jezevčíka. Naštěstí neúspěšně…Nadešel listopad, tj. měsíc mých a bráchových narozenin. Taťka se až nějak moc podezřele začal zajímat o psy a půjčoval si i knížky z knihoven apod. Jednou ráno, předtím než měl odejít do práce, přišel za mnou ať mu ukážu amerického kokršpaněla. Tak jsem mu jej ukázala a on na to: „No, tento se mi líbí nejvíc!“ Nechápala jsem, ale v pohodě…Večer, jak jsem přišla domů, tak jsem u dveří viděla košík, ve kterém byly staré deky, a u něj ležela malá kostička. V tom okamžiku brácha přiletěl z kuchyně a za ním se vykutálelo malý černý klubíčko!!! V ten okamžik jsem nemohla uvěřit, že doopravdy už mezi náma byl pejsek. A od té doby říkám, že to byl a pořád je to můj nejkrásnější dárek! Jo, a už mi bylo jasné, proč tatík řekl, že ten američan se mu líbí nejvíc! :o)))A teď k Dinečkovi.
 Musím přiznat,že do Dindových 2 let jsme nikam nechodili na cvičák. Docela mě to mrzelo, protože Dindo se učil tak nějak sám a rychle. Tak až pak jsem s Dindou vyrazila na Letní výcvikový tábor k Ivetě Skalické, kde mimo poslušnost jsme cvičili obrany a stopy, které mimochodem Dinečkovi moooooc šli-njn, nějaký lovecký předky měl!
Po tomto táboře jsem si řekla, že prostě na cvičák chci s ním chodit. Další rok jsme jeli na stejný tábor, už trošku víc jsme měli vypilovanou tu poslušnost. Opět náplní tábora byly poslušnost, obrany a stopy. Ale k našemu potěšení přijela na tábor i Martina Kučerová, která se nás ujala a cvičili jsme agility a tanec se psem. Na konci tábora jsem měla s Dindou skládat ZOPku, ale bohužel jsem onemocněla a musela z tábora domů. A od té doby jsme se ke zkoušce uz nedostali! Ale Dindo s nebo bez zkoušky to vůbec na tom nic nemění, že je pro mě nej pes a opravdu díky němu jsem se naučila tolik o psech, že na něj nikdy nezapomenu a doufám, že tu s námi ještě dlouho bude! "Můj kokr je můj nejupřímnější obdivovatel. Miluje mě, aniž četl mé knihy." Rudyard Kipling
|
